Ostrost je proces excitace receptorů, které jsou zodpovědné za teplotu. Právě kvůli teplotě a ne kvůli „kořeněné chuti“. Ve skutečnosti pikantní není vůbec chuť.
V ústech máme bílkoviny, které se při zvýšení teploty vzruší a vysílají do mozku signál, že je příliš horko. Když se podíváte trochu hlouběji do problematiky, kromě 6 chutí a 6 druhů chuťových pohárků člověk vnímá i trojklanné vjemy.
Trigeminální nebo hmatové vjemy jsou hustota, viskozita nebo svíravost, konzistence a samozřejmě štiplavost.
Látka kapsaicin vyvolává pocit štiplavosti. Kapsaicin totiž prudce snižuje práh vzrušivosti teplotních receptorů, které jsou zodpovědné za vnímání, zda je naše jídlo studené nebo horké. Teplotu vlastních úst 36,6 začne mozek vnímat jako horko. Jsme nadšení pro své vlastní tělo. Mozek si myslí, že hoříme.
Další zvláštností kapsaicinu je, že jakmile se citlivost tepelných receptorů mnohonásobně zvýší, pak se na dlouhou dobu zklidňují. I bez přítomnosti kapsoicinu. To je důvod, proč stále cítíte bodnutí pepře, i když jste jej vyplivli nebo spolkli. Kapsaicin pokračuje v hoření bez ohledu na to, co děláte. I když mléčný tuk může někdy pomoci. Děti pijí mléko – budete zdraví.
Mimochodem, teplotní receptory máme nejen v ústech, ale i na kůži. Pouze náraz je mnohem drsnější tam, kde je povrchová vrstva tenká a existuje přímý přístup k receptoru. Například ústa nebo oči
Hřejivá sportovní mast funguje i díky kapsaicinu. Není to tak účinné, protože receptory nejsou umístěny na samotném povrchu.
Kdy jsme jedli kořeněná jídla? Odpočinuli jsme si a šli konečně na záchod, pak začíná zábava. Celý proces nám připomíná oheň a prd jen hoří a praská. Je to dáno tím, že je tam také poměrně hodně teplotních receptorů.
2 tisíc příspěvků 11.1 tisíc odběratelů
Pravidla komunity
První pravidlo kapsaicinového klubu! po pepři – Nedotýkejte se očí a osobních věcí!
O čem psát v komunitě? Ano, v podstatě o všem pálivá paprička a co s tím souvisí. O zkušenostech s domácím pěstováním, informační příspěvky (např.: jaké druhy paprik existují a jak se liší), recepty na omáčky a tradičně pikantní jídla (recepty na typ vařené pohanky a přelévané pálivou omáčkou), popisy různých omáček (ochutnávky) atd.
Další příspěvky s humorem nežádoucínež žádoucí. a s největší pravděpodobností budou odeslány do obecného zdroje. Vyplatí se pro ně vytvořit samostatný příspěvek a shromáždit největší sbírku hořících ranních prdů.
Nezapomeňte umístit štítky, které odpovídají tématům, aby si lidé mohli okamžitě třídit informace, které potřebují:
Vše, co souvisí s pěstováním – pěstování pepře
Informační příspěvky – akutní informace
Recepty na omáčky – recept na horkou omáčku
Recepty na pikantní jídla – pikantní kuchyně
Ochutnávky a popisy omáček – pikantní ochutnávka
Ochutnávky a popisy pikantních jídel – zkuste pikantní
Myslíte, že jsou tam ostré?
Je v KFC něco pikantního?
Představoval jsem si vzrušené veverky v puse.
Jsem moje Kachna?
Koupil jsem byt. Až do vybudování hřiště nebyly žádné problémy. Přes den je vše v pořádku: scházejí se matky a slušní lidé, ale večer jsou mladí a opilci. Dvůr již nebyl bezpečný a na schůzi vlastníků jsem navrhl instalaci video dohledu a dokonce jsem rychle dal dohromady odhad. K pokrytí celého domu budete potřebovat 200.000 160 rublů, ale lze to udělat levněji. V domě je 99 bytů, myslím, že to pro všechny nebylo příliš drahé. XNUMX % obyvatel hlasovalo proti. No není tam žádný způsob.
Koupil jsem 2 Ptz kamery a pověsil je na balkon. Rozpočet 2×3000₽. Zapisuje na flash. Onehdy některé děti na dvoře sundaly chlápkovi zrcadlo. A hádejte, ke komu přišel kvůli natáčení? To je pravda, pro mě. Měli jsme následující dialog:
-Ahoj. Jsou vaše kamery? Potřebujeme záznamy o incidentu v takové a takové datum.
-Bez otázky, 10.000 XNUMX₽.
-Jsi blázen, teď to řeknu policii.
Dialog byl zkrácen, ale o pár dní později mě kvůli nahrávkám kontaktoval okresní policista. Řekl jsem mu, že ty kamery jsou falešné a nejsou tam žádné záznamy. Ptal jsem se na něco jiného ohledně legálnosti instalace, vysvětlil jsem, že kamery jsou napájeny z mé zásuvky a instalovány na mém balkoně. Tím rozhovor skončil. Od správce domu jsem se ale dozvěděl, že soused nyní hledá způsoby, jak tyto kamery odstranit. Psal jsem v Gzhi, někde jinde. Cítím se jako kretén? Ne. Neplivej do studny, ale soused si to z nějakého důvodu myslí :/
Anekdota?
Socha “Vlast volá!” Volgograd
Hlavní dodávka
O subjektivitě pohledu v „Mlčení jehňátek“
O „Mlčení jehňátek“ dokážu mluvit hodiny, ale teď bych se rád zaměřil na jeden aspekt – jak chytře a chladně film pracuje se subjektivitou pohledu (zhruba řečeno, číma očima a jak se díváme na co se děje ve filmu).
Suchý lékařský fakt o zápletce: Jedna z hlavních dějových linií filmu „Silence“ je o tom, jak mladá stážistka FBI Clarice Starlingová vyšetřuje sérii vražd a zároveň prochází mužským světem, který je jí nepřátelský.
Konfrontace se světem mužů je několikrát zcela jasně vizuálně zobrazena, jako například ve scéně s výtahem:
Nebo téměř ve všech jejích scénách s výcvikem FBI:
(Johnson – chvála, Clarissa – kritika)
(Doslova vizuální metafora toho, jak Starlingová musí bojovat s muži v kruzích)
Nebo obecně bez váhání vrhnou hodnotící pohled:
Nejchytřeji to ale film zdůrazňuje hraním si s mužským pohledem kamery.
Chvilka cinefilní nudnosti
Myšlenka je poměrně jednoduchá – většinu filmů tvoří muži (režiséři, kameramani, scénáristé), hrají v nich převážně muži a většinou je sledují muži.
Z tohoto důvodu je pohled kamery v kině (způsob, jakým se díváme na to, co se děje), mužský (mužský pohled).
Proto jsou muži i ženy a události v kině častěji ukazovány z mužského pohledu.
Konec minuty Sinfelské nudnosti.
No, The Silence of the Lambs tuto teorii obrací.
Pokud se diváci obvykle dívají na kino z pohledu mužského pohledu, pak v „Ticho“ doslova samotné kino hledí na diváka stejným mužským pohledem, takže se cítí tak nepohodlně, jak je to jen možné.
Dialogy
Nejčastěji je to vidět v dialogových scénách.
Jsou navrženy tak, abychom se co nejblíže identifikovali s Clarissou.
Obvykle se ve filmech reproduktor dívá mírně za fotoaparát.
Kanonický příklad geometrie pohledů z „Pulp Fiction“:
No, nebo se dialog natáčí na klasickou osmičku, kde jsou obličeje reproduktorů umístěny v různých úhlech rámečků.
V Silence je všechno jinak – když postavy mluví, dívají se přímo do kamery – tedy doslova na nás (a většinou z bližšího úhlu, než by měly).
Abychom se cítili jako v kůži nezkušeného a mladého praktikanta FBI.
No, třešničkou na dortu je jedna z mých oblíbených scén se šerify v místnosti, když se kamera pohybuje kolem.
A my doslova cítíme tento nepříjemný mužský pohled.
Buffalo Bill
Celý tento mužsko-ženský dualismus je také jasně patrný v konfrontaci mezi Clarice a Buffalo Billem.
Dívka Clarissa chce převzít plnohodnotnou mužskou roli a muž Buffalo Bill naopak ženskou roli.
Ve filmu je pouze jeden subjektivní pohled jiný než Clariceův, a to ten, kdy vidíme oběti očima Buffalo Billa.
Maniak přitom ženy co nejvíce objektivizuje – jsou jako věci, potřebné pouze jako zdroje materiálu (ani oběti nevolá jménem, mluví o nich ve třetím rodě).
Tak je dosaženo kontrastu – ve scénách Clarissy se kamera dívá očima mladé dívky, ve scénách s Billem – díváme se očima maniaka na tyto velmi mladé dívky.
A vrcholem je zde závěrečná scéna.
Jedná se o reimaginaci tropu Final Girl (kde ve slasher filmech většinou na konci zbyde jen jedna dívka, která hrdinně odrazila protivníka nožem nebo něčím podobným).
Jen ještě jednou měňavec – obvykle se v hororech díváme z pozice oběti, ale tady se díváme očima maniaka.
No, symbolika scény – aby Clarissa vyhrála, potřebuje na sobě doslova cítit stejný mužský pohled (přicházející od nás, z publika) – což dělá.
O dalších vizuálních technikách
Ještě bych rád poznamenal, jak operátor pracuje se zoomem.
To je zvláště patrné v poslední scéně dialogu mezi Hannibalem a Clarissou (stále je nemožné napsat článek o „Mlčení“ bez zmínky o Lecterovi)
V průběhu dialogu se k nám Lecterova tvář přiblíží tak, že už nevidíme ani mříže.
Nebudu se opakovat, že se dívám přímo do našich duší, aby to bylo nepříjemné.
A nakonec se mi vždy moc líbila metafora tohoto záběru z finále:
Podle mého názoru je chlupatý bílý pes, který je v rukou zachráněné dívky, přesně obrazem těch oveček z Clarissiných nočních můr.
Koho Starlingová nemohla zachránit jako dítě, ale koho mohla zachránit teď.
A pes v závěrečném rámu už klidně mlčí.
Děkuji za přečtení!
Můj telegramový kanál (příspěvek převzat odtud): t.me/odno_kino
Prasata jsou zatraceně dobré téma!
Pánovi s prasečím srdcem je 1 měsíc.
Lawrence Fawcett je teprve druhý svého druhu na světě. Před rokem bylo na stejné klinice v Marylandu transplantováno prasečí srdce jinému umírajícímu pacientovi. Vydržel 2 měsíce. Pak zemřel úplně.
Lawrence byl na operaci 20. září a zatím se mu daří dobře. Už pomalu točíme pedály. Také umíral a jeho stav neumožňoval transplantaci orgánu od lidského dárce. Tak vzali prase. Každý nový den je pro něj terra incognita. Žije způsobem, který mu příroda neposkytuje. Ale žije, dýchá, hýbe rukama a nohama, mluví. A v jeho hrudi bije srdce prasete.
Sodomité, vraťte mínus!
Malá země
Hezká situace z autobusu
||Začnu krátkým vysvětlením. Studuji ZUŠ, 5. třída (13-14 let). A já, stejně jako mnoho mých spolužáků, mám dovoleno dokončit práci doma. Zátiší dole bylo právě namalované, takže na něm mohou být podivné stopy. Maluje se běžným kvašem pomocí paletového nože. Teď visí na výstavě, ale fotka tam pořízená je bohužel rozmazaná, tak dávám tuto fotku.||
No, situace sama o sobě. Nastupuji do autobusu a jedu do uměleckého studia, spolu s tímto plátnem. Sedám si vedle neznámého dědečka. Okamžitě ho to zaujalo a začal mi prohlížet ruce. Usmál jsem se a on řekl: “Nádhera!”
Pokračovali jsme v jízdě a po chvíli se stalo, že jsme museli přesednout na místo, které bylo pro mě nevýhodnější. Je to nepohodlné, protože mám v rukou velké plátno a je tam docela dost místa. Dědeček se dobrovolně přihlásil, že ho podrží, protože mu to místo dovolilo, dokonce řekl „prosím“, bylo to tak neobvyklé a až příliš lichotivé. Podržel obraz čelem dolů a pak požádal o svolení, aby ho rozložil, aby se mohl podívat zblízka. Otočil to a jeho reakce byla tak roztomilá!
Okázale si upravil brýle před očima a předstíral, že „nevěří svým očím“. Pak se zeptal: “Prodáš to za 10 tisíc?”, usmál jsem se a odpověděl záporně, dodal “A za 100?” Nesměle jsem řekl, že moje kreativita za tolik nestojí. On s takovým upřímným úsměvem na tváři řekl: “Vaše kreativita je umění a je k nezaplacení.” Tato věta mi hraje v hlavě dodnes. Až do konce cesty byl ohromen tím, jak se říká, „děti jsou teď tak talentované!“ Ještě se zeptal, jestli je to dílo na výstavu, přikývl jsem. Odpověděl: “Kdybych byl vaším učitelem, dal bych vám perfektní skóre.” To mě opravdu zahřálo na duši, protože moje učitelka o svých žácích nikdy neříká nic chvályhodného. A to je přirozené, protože nechce snižovat ostatní děti nebo dávat důvod k aroganci vůči těm, které chválí. Proto mi o tom, co dělám, nikdo neřekl vlídná slova a někdy to tak chybělo k touze pokračovat v něčem.
Trochu jsem odbočil od tématu, pokračujme o mém dědovi.
Během cesty řekl vtipnou větu: „Mimochodem, taky kreslím. Bloty!”
Když jsme dorazili, dal mi fotku a já vystoupil na své zastávce. Podíval jsem se z okna na zadním sedadle, kde jsme byli, a on se díval přes závěs a mával na mě s tím nejlaskavějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl.
Jak jsem se z rozhovoru dozvěděl, bylo mu 75 let. Bohužel jsem se nezeptal na jeho jméno.
Dostal jsem motivaci pokračovat v kreslení. Motivací je inspirovat seniory a děti. Jejich upřímné překvapení nad tak obyčejnými věcmi, jako jsem já, i ne těmi nejlepšími kresbami, je vždy tak roztomilé! Chci se stát lepším. A v budoucnu dávat stejnou slovní inspiraci mladým umělcům, protože vím, jak jim někdy chybí.
