Jaký je nejnebezpečnější sršeň na světě?

O sršních.
Můj děda a já jsme byli jednou na dači v Matsesta. Máme tam sršně. Přímo v domě, zevnitř, na straně vchodových dveří. Oni, tzn. ti parchanti vlezli do škvíry právě nad těmito dveřmi a téměř na těchto dveřích si zevnitř udělali hnízdo. S dědou jsme to nejdřív nechápali, něco bzučelo a nebylo jasné, kde a co. Ale když jsem začal odstraňovat zámek a dveře se pohnuly, uvědomili si, že k nim přišli hosté a naléhavě je potřebují sežrat. Dědeček jako první dostal ránu do čela, tzn. kousnutí, lze-li to nazvat kousnutím, a ne plnou ránu stříkačkou do hlavy. Toto stvoření ho probodlo až do samotného mozku.
Ukázalo se, že jsem hbitější a s křikem: „Pojďme odtud,“ vystrčil jsem dědu z brány. Dědeček začal vykládat cosi o nejrůznějších alergiích a krevním tlaku, o tom, že má necitlivé ruce a nohy, nezřetelnou řeč a jaké drogy má zakázáno píchat. Bylo by lepší to vysvětlit sršňům.
Zkrátka jsem se odtud řítil do Soči (20-30 minut rychlostí 120) rovnou do zranění. Když jsme jeli autem, děda opravdu o něčem řádil a já už si říkal, že možná půjdeme rovnou do márnice (?). No, dovezl jsem ho k úrazu, vyložil dědu, touhle dobou už sotva hýbal končetinami, vysvětloval něco doktorům a dědovi, jakoby na dači mu dali injekci do zadku. Asi po deseti minutách se začal hýbat. Pojďme domů. Nevadí – šli jsme do dači koupit všemožné kaki – feihua.
Strávili jsme týden přemýšlením, co s těmito zlými duchy udělat.
Aby bylo jasnější, o čem je řeč, přiložím soubor s fotografií. (Ta fotka není moje. Nejsem blázen, abych si takového tvora vzal holou rukou.) Mezitím si představte vosu, ale velkou, velikosti krabičky od sirek. Ale tohle není včela, která bodla a zemřela. Toto je sršeň, která vás může bodnout 10x jehlou. Zkrátka 3-4-5 kousnutí = úplné ochrnutí těla a všichni jsou v háji. (Tak říkají.)
Tady máš. Přemýšleli jsme, přemýšleli a dědovi někdo řekl, že pokud areál, tzn. objem je uzavřený, pak stačí vzít další karbid a položit ho někde poblíž na paletu. Jako by zemřeli a odletěli. A tak to udělali. Vzali karbid – neboj, mami. Dědeček přinesl z polytechniky 2 protichemické obleky. To jsou takové ty armádní, s holínkami, pláštěnkou, samozřejmě s plynovou maskou, s nejrůznějšími provázky, luky, nýty. No, obecně je všechno jako dospělý. Jít. Natasha nás oblékla za rohem. Dědeček nám zakázal přijít blíž. Zasekli jsme se. Dveře byly otevřeny. A tak to začalo. Tito parchanti, stejně jako stíhačky, naberou rychlost a zasáhnou vás vší silou. Myslel jsem, že všechny tyto pláště plynových masek projdou. A zatloukají, což je nejdůležitější, s celou partou bez přestání. Přibližně 3-4 údery za sekundu. Podle hierarchie tam mají partu, která zodpovídá za pořádek kolem domu, tzn. jejich hnízda. Tak odpověděli. Je zbytečné to otírat. Jsou jich tam stovky.
No, položili jsme jim pytel našeho karbidu přímo pod nos. Všechno bylo zavřené a vysypané. Vyšli jsme na silnici. Potkal souseda. Všechno jsme mu řekli přes plynové masky. A je v šortkách a tričku. Nechápali jsme, kam šel.
O týden později (to už je třetí týden po pokousání dědy) jsme šli počítat mrtvoly. Ale pro každý případ jsme zastavili daleko od plotu. Šel jsem to prozkoumat. Sakra, jak létali, tak létají. Nasadil jsem pancéřovou ochranu (ještě byla v autě z minula) a šel do boje.
No ano, v období přemýšlení o boji proti mimozemšťanům jsme nakoupili nejrůznější dichlorvos, speciální svinstvo proti včelám a vosám. To vše také skončilo v kufru. A také se tam povalovalo pár lahviček s barvou, takovou, jaká se maluje na stěny, s takovým rozprašovačem.
Vezmu všechnu tuto munici a jdu do dolů, tzn. bojovat s těmito bojovníky.
Přicházím blíž. Podíval jsem se, pouštěli mě dovnitř, ale byli ostražití, choulili se k sobě a o něčem diskutovali. Jakmile jsem se přiblížil ke dveřím, začalo to. A rychle otevřu dveře a vejdu dovnitř.
Ano, trochu zpět. Když jsem poprvé viděl toto hnízdo, byl jsem nadšen. Představte si kbelík, jen visící na stěně u dveří a hluk je jako v letadle (i s plynovou maskou).
No, vtrhl jsem dovnitř a jako Rimbaud oběma rukama smáčíme (doslova) tyto zlé duchy ze dvou válců. Jedna obsahuje dichlorvos, druhá obsahuje tento jed z vos. Vidím, že munice dochází. A je jim to jedno. Já si na ně třeba oběma rukama nalévám tenhle koktejl a tohle svinstvo vzhledem ke své velikosti, váze a přirozeně i přirozené síle prostě vzlétne a praští mě do čela.
Měním taktiku. Protože Jed je u konce, beru barvu. Foukám přímo do díry tohoto hnízda, nebo jak to nazvat, je kratší než kbelík, ale dole má díru. Všechno jsem naplnil. Balónek je dovnitř, podél celého vnějšího pláště, zespodu, podél okrajů. Balónek je všude – na mezeře, kterou se dostanou dovnitř, opět zdola nahoru dovnitř atd. Barva došla.
Na stěnách, na podlaze, za dveřmi, na dveřích – všude lezou polomrtvé bytosti přírody. Myslím, že se to k nim nakonec dostalo. Všichni lezou kolem tak špinaví, někteří v červené barvě, někteří v zelené. Barva zaschne (ze stříkací pistole – rychle) a je to nepořádek. To je ono, vítězství. Nedívejme se na utrpení každého lidského nepřítele.
Všechno zavřu a hrdě odcházím vítězně.
Mezitím si Natasha a její dědeček u auta mysleli, že mě snědli a jdou zavolat sanitku. Ale k čemu je to lékařům, které také sežerou. Koneckonců, já jsem stále ve skafandru, ale oni ne. Určitě je sežerou. Volat nemá smysl. Tam jsem se objevil.
Po třech dnech. (toto je další kapitola).
Natasha a já jsme se připravili na Pitsundu. A po cestě si myslíme, že se zastavíme na Kulikovském poli, abych tak řekl, na rozbor. Vyjíždíme nahoru za bránu k chatě, hluk je neuvěřitelný. “Podíval jsem se na stranu a nad chatu (rakev s mrtvými letěla a ticho). “. A tady jsou ty kecy. Jak létaly, tak létaly, jak hučely, tak hučely. Jako všichni, jděte ke svým autům.
V laku není ani jeden, ani červený, ani zelený. Když jsem je nalakoval, dal jsem jeden polomrtvý do plastové lahve. Je to mrtvý parchant, ale nechtěl se dostat dovnitř a je velký, ten (červený) by se sotva vešel do sudu láhve. Takže jsme to přirozeně uzavřeli dopravní zácpou a v kufru. Za tři dny, tzn. když jsme se shromáždili v Pidě přes daču, byl živ a zdráv a nebyla na něm žádná barva. A hučí to tak, že to chce rozhodně všechny pohltit. Špatně jsme to pochopili a šli, protože. Nic s nimi pro ně nebylo.
O týden později.
Sakra, poslal jsem tě, abys popsal všechna tato dobrodružství.
Znovu jsme o tom týden přemýšleli. Mluvili jsme se všemi letními obyvateli, které jsme znali, se všemi možnými zemědělskými úřady, chemiky-alchymisty atd.
Dostali jsme spoustu užitečných informací do života. Ukazuje se, že jsme všechno udělali špatně, ne podle vědy. Chemik na polytechnice vysvětlil, že musíte vzít kbelík kyseliny dusičné, samozřejmě konec, a naplnit ho mědí. Blbost. Výsledkem bude pekelná směs, před kterou vás žádná plynová maska ​​nezachrání. Blbost. Uvolňuje se obrovské množství hnědého plynu, existuje dokonce i jméno, ale nepamatuji si, a všichni na tento plyn zemřou, dokonce i ti, kteří mají poblíž plynovou masku. Blbost. Kbelík nebyl nalezen.
Rada dvě.
Vezměte si sáček přírodní síry, to je žlutá věc, ne od sirek (pytel :). Položí se na tác např. z domácí trouby a zapálí. Hoří malým modrým plamenem. Bude zřetelný smrad. Uspěli jsme, protože. se podařilo najít ložiska přírodní síry ve zverimexu v Soči. Proč to papoušci a křečci potřebují, není známo.
Tip tři. Kupte si hasicí přístroj, ale takový, který všechno zmrazí oxidem uhličitým, sníh z něj rovnou padá. A zmrazit všechno to svinstvo přímo za letu a v hnízdě. (Co když rozmrznou?).
Zkrátka jsme se vrátili na daču v neprůstřelných vestách s pytlem síry. Paleta, zmuchlané noviny na foukání zespodu (byl vtip, když jsme se s dítětem pokoušeli doma zapálit síru, ale ne celou, samozřejmě. Takže na rovném plechu to nehoří, protože aby se spálil, potřebuje se roztavit a teprve potom zapálit. Ale když se zdá, že se rozhoří, okamžitě zhasne, protože začne ohřívat pánev a odevzdá veškeré teplo na ohřev, ale nestačí na tání). No, položili to, zapálili to, vyhodili to. Došli jsme k autu, svlékli se a kouřili (já). Větřík foukal naším směrem. Skoro sami zemřeli. Ve vzdálenosti 50 metrů v lese. Podívali jsme se na dům – valil se z něj modrý kouř, přímo kouř. Děda křičí, že všechno shoří k čertu. A pokud neshoří, stále se nebudete moci přiblížit k domu. Pojďme domů. Myslíme si – Khan všem.
O týden později.
Co sis myslel? To se děje každý týden od září.
Nevěřil jsem žádné chemii. Ano, byly tam také tipy, že se musíte za tmavé, temné noci vplížit do temné, temné oblasti, otevřít temný, temný zámek, vstoupit do tmavého, tmavého domu, položit tmavý, tmavý pytel na toto hnízdo a hodit ho ven se všemi obyvateli. Protože Tato malá zvířata tvrdě spí a to je vše. Tito. V noci nejsou na ulici, ale všichni jsou v hnízdě. Ale SES řekli (pro začátek jejich hovor stojí 3 tisíce, ale nepůjdou, protože nemají žádnou chemii proti této infekci), že když jen rozsvítíte světlo nebo lucernu, pak se všichni okamžitě probudí vzhůru, aktivujte se a bojujte.
Obecně jsem si s sebou vzal dvě lahve polyuretanové pěny PRO PROFESIONÁLY.
No, všechno je jako vždy, už jsem si na to zvykl a zvykl jsem si. Znovu bombardování, znovu rány do hlavy, lezou do plynových masek. Naplnil to. Všechny dvě. Pryč. Vracím se po 40 minutách. Možná už pěna ztuhla, nebo ji možná už zhltli. Pěna ještě neztuhla, pouze nahoře, protože. Vnitřní objem je velký. Ale tito parchanti už byli ostražití a uvědomili si, že tady něco není v pořádku, ne jak byli zvyklí. Něco se lepí a nelepí. Pořád přemýšlím. Dnes je to poslední bitva, je to nejtěžší. Dnes je to boj s hlupáky. Vzpomněl jsem si na celý repertoár na toto téma. Beru obrovský igelitový pytel, metr v průměru a dva na výšku. Z McDonald’s z hromady odpadků. Přinesu to zespodu, zkusím to kbelík přetáhnout přes to celé a dopadne to tak, že ho přitisknu shora ke zdi. Dědeček v této době odřízne všechnu tuhle kánoi ze zdi lopatou a všechno skončí v pytli. To vše pod divokými údery těch, kteří nestihli být v hnízdě v pravý čas. Na tuto tašku položíme druhou a uvážeme dárkovou mašli. Oh la la, překvapení je připraveno. Komu to dát? Až vyjede mezera ve dveřích, vyplňte je zbylou pěnou, aby ti na ulici zase nevlétli.
Taška se ukázala jako překvapivě lehká, celkem 2-3 kg. Ale to, co z něj neustále vycházelo, nebylo jen hučení, ale jakési divoké bzučení. Po 20 minutách se ocitl v hluboké 50metrové rokli.
O týden později, tedy včera.
V životě se stávají nejrůznější situace. Vzali jsme si s sebou chemickou ochranu.
Nikdo. A pak jsem zpíval:
– Když padl poslední nepřítel,
trubka ztratila vítězství,
a teprve potom jsem si uvědomil
ach, jak málo nás zbylo.

Mezi všemi asijskými hmyzy je sršeň Vespa Mandarinia jedním z nejznámějších. To není překvapivé, už jen proto, že díky své obrovské velikosti je mimořádně nápadný: obrovská vosa s délkou těla 5 cm a rozpětím křídel až 6-7 cm tak nějak sama o sobě přitahuje pozornost turisty nebo cestovatele. Není divu, že v asijských zemích se tomuto hmyzu říká také vrabčí včela – pro svou působivou velikost.

Asijský sršeň má však ještě jedno lidové jméno – říká se mu tygří včela pro extrémně bolestivá kousnutí. Mezi místními obyvateli, na rozdíl od nadšených recenzí turistů, si sršeň Vespa Mandarinia získala spíše špatnou pověst: jeho kousnutí je smrtelné, zejména pro člověka s přecitlivělostí na hmyzí jedy. Pokud zaútočí několik obrů současně, mohou snadno kousnout nebo ochromit téměř každého člověka k smrti.

Asijský obří sršeň je mimo jiné bouřkou pro všechny včely medonosné, takže včelaři v Thajsku, Indii a Japonsku pravidelně trpí vážnými ztrátami při invazích těchto predátorů.

Sršeň Vespa Mandarin je jedním z 23 druhů rodu sršňů, kam patří mimo jiné i běžní evropští příbuzní. Velikost tohoto hmyzu je jen jednoduchá anatomická adaptace na horké klima (větší zvířata snáze snášejí vysoké teploty, protože mají velkou plochu pro přenos tepla do okolí). Navíc díky své velikosti může tento gigant počítat s velkým počtem potenciálních obětí, velikostí dokonce srovnatelných s ním. Jinak je obrovský asijský sršeň velmi podobný svým dalším příbuzným.

Co se týče Rusů, nás zajímá hlavně sršeň Vespa Mandarin jako jedno z nebezpečí, které na nás může číhat při cestování v exotické asijské oblasti. Informace o tom, jak obří asijský sršeň vypadá, a také o tom, jak se vyhnout jeho kousnutí, proto nikdy nebudou nadbytečné.

Asijské zabijácké sršně jsou obecně podobné tvarem těla a obecnými barevnými tóny běžným sršním: jsou také žluté s černými pruhy. Jednotlivé barevné detaily je však od sebe stále odlišují.

Pokud má tedy sršeň Vespa Crabro, známější jako běžný evropský sršeň, spíše tenké černé obvazy na žlutém těle a tmavě červenou hlavu, pak se sršeň Vespa Mandarinia vyznačuje mnohem silnějšími a výraznějšími černými pruhy na těle, stejně jako žlutá hlava.

Vizuálně nejvíce pozornosti přitahuje světlá hlava se dvěma velkými očima.

A přesto hlavním rozlišovacím znakem obřího sršně, který umožňuje odlišit tento hmyz od ostatních příbuzných, je samozřejmě jeho velikost. Svými roztaženými křídly téměř zakrývá dlaň člověka, takže na první setkání působí ne zcela reálně, ale jakoby schválně nepřirozeně velký. Takové rozměry pomáhají sršni v první řadě získat potravu, která je menším příbuzným nedostupná.

Asijský obří sršeň vede stejný životní styl jako všichni ostatní členové rodu Vespa.

Sršni žijí v papírových hnízdech vyrobených z rozkousaných kousků kůry mladých stromů, které drží pohromadě lepkavý slinný sekret. Zakládající samice porodí novou rodinu, která na začátku teplého období jednoduše naklade pár vajíček na místo, kde v budoucnu vyroste hnízdo.

Zpočátku samička získává potravu pro larvy, stará se o ně a pečuje o ně. Již měsíc po nakladení vajíček se z nich však líhnou mladí sršni, kteří se naopak starají o veškerou péči o krmení nových larev a ochranu rodiny. Děloha naopak svou roli značně omezuje – do konce života pokračuje pouze v kladení vajíček.

Ve výživě je sršeň Vespa Mandarinia vybíravá: základem její stravy je široká škála hmyzu. Obrovský asijský sršeň také nebude vadit jíst maso nebo ryby vyplavené na břeh, ovoce a bobule. Na rozdíl od dospělců se larvy živí výhradně živočišnou potravou, nicméně tato vlastnost je charakteristická i pro všechny ostatní sršně rodu Vespa.

Sršni téměř nikdy nepoužívají své jedovaté žihadlo k získání potravy. Ostatní hmyz zabíjejí silnými čelistmi, které doslova drolí chitinózní obaly svých obětí.

Největší sršeň na světě je široce rozšířena: vyskytuje se v celé jihovýchodní Asii a dosahuje ruské Primorye, kde je poměrně běžný a početný.

Stojí za zmínku, že druh Vespa Mandarinia je rozdělen do několika poddruhů na různých místech svého rozsahu. Takže například v Japonsku existuje poddruh japonského obrovského sršně, endemický pouze pro ostrovní území.

Obecně jsou sršni tohoto druhu běžní v různých biotopech, ale ze všeho nejvíce preferují lesy a různé světlé háje. Potkat asijského sršně na vysočinách, stepích a pouštních oblastech tedy nebude fungovat.

Asijský obří sršeň je velmi jedovatý: jeho jed je považován za jeden z nejjedovatějších mezi všemi hmyzy obecně. Avšak vzhledem k tomu, že tento obrovský dravec při kousnutí nevnese do rány celou zásobu jedu, obecně je kousnutí asijského sršně extrémně bolestivé, ale pro zdravého člověka s normálně fungujícím imunitním systémem , nepředstavuje smrtelné nebezpečí.

Každý rok v Japonsku zemře asi 40 lidí na kousnutí obřích sršňů. Sršni zde tedy vytvořili jakýsi antirekord – takové ukazatele se nemůže “chlubit” žádné jiné divoké zvíře.

Vzhledem k přítomnosti několika proteinových toxinů v jedu sršně jeho vstup do měkkých tkání okamžitě aktivuje lýzu buněk, která je doprovázena okamžitým otokem a zánětem. Přítomnost histaminu a acetylcholinu v jedu – látky zajišťující vznik okamžité imunitní reakce a přenos nervosvalových reakcí – vyvolává u postiženého prudký bolestivý efekt, někdy doprovázený šokovým stavem.

„Po kousnutí sršněm jsem byl tři týdny v nemocnici. Měl jsem obrovský otok na celé straně, nemohl jsem hýbat rukou. Samotný skus je prostě monstrózní – jako by se obyčejným vrtákem vrtal do těla vrták. Když mě hmyz kousl, sotva jsem se stačil dostat k domu a ztratil vědomí. Manželka už zavolala zdravotníky. A jeden z mých přátel zemřel před rokem na útok sršně.

Tai Won Xing, Jilin

Za zcela typickou reakci organismu na sršní kousnutí je považován rozsáhlý edém tkání, který byl již zmíněn výše, zrychlený tep, bolesti hlavy a horečka.

U lidí citlivých na hmyzí toxiny však může i jediné kousnutí obřího sršně způsobit anafylaktický šok a smrt. Pokud došlo k četným kousnutím, pak je v tomto případě, dokonce i pro zdravého člověka, útok plný nekrózy tkání, rozsáhlých krvácení a poškození vnitřních orgánů.

Reprodukce obřích sršňů

Nyní se podívejme, jak pokračuje sršeň Vespa Mandarinia v rodu. Je zde několik klíčových bodů.

1. Rodina obřích sršňů existuje ne déle než jeden rok.
2. Když ustájení těchto obrovských vos doroste do slušné velikosti a sami pracující jedinci se značně rozmnoží, začne děloha klást vajíčka, ze kterých se líhnou samci a samice schopní rozmnožování.
3. Tito pohlavně dospělí jedinci se v určité chvíli rojí a páří, načež mladí samci hynou a samice si vyhledávají odlehlé úkryty a zůstávají v nich až do jara.
4. V období dešťů (a v oblasti Primorye – v zimě) stará rodina úplně vymře, protože děloha přestane klást nová vajíčka.

Stojí za zmínku, že někdy všichni sršni Vespa nežijí až do doby přirozené smrti, protože umírají na klíšťata nebo infekce.

Katastrofa pro člověka nebo ozdoba přírody?

V globálním smyslu jsou obří asijští sršni pro lidi samozřejmě nebezpeční, ale toto nebezpečí není kritické, protože je zcela a zcela vyprovokováno samotnou osobou. Tento hmyz není od přírody příliš agresivní a útočí pouze v sebeobraně nebo obraně hnízda.

Mnohem více škodí sršni včelínům, zejména těm, které chovají méně agresivní evropské včely medonosné. Někdy se sršňům podaří zničit celou včelí rodinu během pár hodin, a proto s nimi místní včelaři vedou neustálý systematický boj.

Obecně je úmrtnost na kousnutí obřích sršňů poměrně vysoká: v některých regionech zemře až 100 lidí ročně. Ale pro spravedlnost je třeba říci, že většina mrtvých jsou stejní včelaři, kteří bez speciálních ochranných prostředků aktivně ničí sršní hnízda a v důsledku toho spadají pod jejich masivní útoky.

Prostý turista, který se náhodou ocitne v lese vedle sršně Vespa Mandarinia, by se tohoto hmyzu neměl bát – nezaútočí bez důvodu.

Na Západě se do mnoha doplňků stravy přidávají syntetické látky, podobně jako tajemství obsažené ve vyvíjejících se larvách sršňů. Předpokládá se, že tyto složky zvyšují výdrž člověka. Pro tato tvrzení však neexistují žádné experimentální důkazy.

Na závěr je třeba poznamenat, že pro divokou zvěř jsou obří sršni jedním z nejaktivnějších přírodních řádů. Úspěšně ničí mnoho škůdců lesů a zemědělství, proto jsou ve většině biocenóz – včetně zemědělských pozemků – užitečné a zaslouží si ochranu.